Presumpce neviny je jedním ze základních principů a pilířů právního státu. Tato základní zásada je v poslední době velmi skloňována různými politiky, politology či politickými komentátory v souvislosti s trestní kauzou našeho premiéra pana Andreje Babiše. Často od některých z nich slýchávám, že na výzvy opozice a občanské veřejnosti k odstoupení pana premiéra reagují tak, že je třeba ctít presumpci neviny a že dokud není pan premiér pravomocně odsouzen, je nevinný, a není tedy žádný důvod k jeho demisi. Osoby, které takové výzvy činí pak považují za osoby, které tuto zásadu nectí. A právě tento argument mě přiměl se zamyslet nad tím, jestli dle našeho právního řádu tato zásada platí bezmezně, tedy že se náš právní řád skutečně tváří tak, že dokud není někdo odsouzen, tak se nic neděje, anebo má tento zásadní princip určité limity.

Presumpce neviny je primárně upravena v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jedná se tedy o ústavní právo každého z nás, které je nezadatelné, nezcizitelné a nezrušitelné tak, jak obecně předpokládá čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Onen článek 40 odst. 2 tedy zní přesně takto: „Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.“ V rámci jednoduchého práva se pak tato zásada projevuje v § 2 odst. 2 trestního řádu, který je základním procesním předpisem pro trestní řízení v České republice. Znění toho ustanovení je následující: „Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.“ Obdobně se pak tato zásada objevuje v rámci zákona o odpovědnosti za přestupky, konkrétně v ustanovení § 69 odst. 2, který zní: „Dokud není pravomocným rozhodnutím o přestupku vyslovena vina obviněného, hledí se na něj jako na nevinného.“ Všechna tři ustanovení tedy pro každého z nás v praxi znamenají, že dokud není pravomocně rozhodnuto, že jsme se konkrétního protiprávního skutku dopustili, je třeba nás považovat za nevinné, tedy za osoby, které nic nespáchaly.

Co je však dále podstatné, tak z této zásady, ať už je vyjádřena výše uvedenými ustanovení jakkoliv, vůbec neplyne, že by s vedením trestního, přestupkového či jiného druhu disciplinárních řízení, nemohly být pro osoby, vůči kterým jsou taková řízení vedena, ze zákon (jednoduché právo) spojovány určité negativní důsledky. Naopak níže uvedenými příklady (vybranými namátkově) lze doložit, že zákon spojuje se zahájením výše uvedených řízení velmi negativní důsledky pro osoby, vůči kterým jsou tato řízení vedena.

Jelikož jsem advokát, začnu s právním předpisem, který je pro mne základním zákonem upravující výkon mé činnosti, a sice zákonem o advokacií. Tento zákon zná totiž institut pozastavení výkonu advokacie. Advokátní komora pak obligatorně pozastaví výkon advokacie advokátovi, který byl vzat do vazby (§ 8b odst. 1 písm. d)), přičemž osoba vzata do vazby je stále osobou nepravomocně odsouzenou, tedy nevinnou, dále pak může advokátní komora advokátovi pozastavit výkon advokacie v případě, že na něho byla v trestním řízení podána obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu nebo návrh na potrestání pro úmyslný trestný čin, anebo bylo-li proti němu pro takový trestný čin zahájeno trestní stíhání a skutečnosti nasvědčující tomu, že byl takový trestný čin spáchán, ohrožují důvěru v další řádný výkon advokacie tímto advokátem (§ 9 odst. 2 písm. a)), anebo v případě, že bylo proti advokátovi zahájeno kárné řízení a skutečnosti nasvědčující tomu, že se advokát dopustil kárného provinění, jsou natolik závažné, že další výkon advokacie kárně obviněným advokátem ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie (§ 9 odst. 3 písm. a)).

A pokračuji dále. Vedení trestního či kárného řízení má vliv i na postavení soudců jakožto ústavních činitelů, tedy osob se stejným statutem ústavního činitele, kterým je samozřejmě i pan premiér. Dle
§ 100 odst. 1 písm. a), resp. b) zákona o soudech a soudcích může ministr spravedlnosti dočasně zprostit výkonu funkce soudce, který je buď trestně stíhán, a to až do pravomocného skončení trestního stíhání, anebo je-li kárně stíhán pro takové kárné provinění, pro které je v kárné žalobě navrženo uložení kárného opatření odvolání z funkce, a to na dobu do pravomocného skončení kárného řízení.

Jako třetí příklad jsem si pak vybral zákon o státní službě, který upravuje mj. postavení úředníků při výkonu a uplatňování státní moci, v čemž se jejich postavení v tomto směru velmi blíží postavení pana premiéra, který rovněž vykonává a uplatňuje státní moc. Dle § 48 tohoto právního předpisu pak platí, že státní zaměstnanec se na základě usnesení o zahájení trestního stíhání pro úmyslný trestný čin nebo trestný čin proti pořádku ve věcech veřejných z nedbalosti zprostí výkonu služby až do skončení trestního stíhání, a dále že státní zaměstnanec se dále zprostí výkonu služby, byl-li vzat do vazby, a to po dobu jejího trvání, případně také že na návrh kárné komise může být státní zaměstnanec dále zproštěn výkonu služby, bylo-li proti němu zahájeno kárné řízení pro důvodné podezření ze spáchání zvlášť závažného kárného provinění, pokud by jeho ponechání ve výkonu služby ohrožovalo řádný výkon služby nebo opatřování podkladů pro rozhodnutí v kárném řízení, a to až do skončení kárného řízení, nepomine-li důvod, pro který byl státní zaměstnanec výkonu služby zproštěn, dříve.

Takto bych s uváděním konkrétních příkladů mohl pokračovat dále. Velmi podobné důsledky má trestní či obdobné řízení pro státní zástupce, policisty atd. Myslím si, že pro názornost je výše uvedené dostačující. Z uvedených příkladů lze pak učinit jednoznačný závěr, že v rámci českého právního řádu skutečně neplatí, že trestní stíhání nic neznamená, a že tedy presumpce neviny je bezmezná. Zkrátka a dobře není. Teze těch, kteří osoby, které mají za to, že by měl premiér z důvodu svého trestního stíhání odstoupit, považuji za osoby, které nectí a nerespektují presumpci neviny, není pravdivá. Jako advokáta mne mrzí, že takové názory mnohdy zaznívají od politiků, kteří původně vzešli z právnické obce a měli by tedy velmi dobře vědět, že takto presumpci neviny není možné chápat.

Pro bližší vysvětlení, proč vlastně právní úprava obsahuje ustanovení o omezení výkonu různých funkcí v případech, kdy jsou osoby vykonávající tyto funkce trestně či jinak disciplinárně stíhané, nabízím dva základní důvody, proč tato omezení v zákonech jsou.

Tím prvním bude čistě etický důvod. Tvůrci předmětných právních předpisů jednoduše považovali za důležité, aby existoval právní nástroj k zamezení tomu, aby za určitých okolností osoby s určitých profesním a společenským postavení zůstávaly ve svých funkcích v případech, kdy čelí stíhání pro jejich protiprávní jednání. Právo tady jednoznačně následuje morálku.

Druhý důvod je pak čistě pragmatický. Osoba, která je v postavení trestně či jinak stíhaného má primární zájem se obhájit. Může tak konat způsobem, který uzná za vhodný. Tento způsob pak může být mnohdy neslučitelný s funkcí, kterou vykonává, anebo jeho zájem se obhájit je neslučitelný se zájmy, které má hájit v rámci své funkce. Nelze dále pominout, že osoba, která je trestně stíhaná, je osobou takříkajíc více zranitelnou, její pozice je velmi oslabena. Z vlastní advokátní praxe mohu potvrdit, že každý obviněný, potažmo obžalovaný primárně přemýšlí tak, že se chce za každou cenu vyvinit, odejít z řízení s čistým štítem, či alespoň snížit dopady trestního stíhání. Za tímto účelem je připraven učinit téměř cokoliv. Taková osoba pak samozřejmě může jednat i iracionálně, což se opět neslučuje s výkonem jeho původní funkce. Taková osoba také může být i snadno ovlivnitelná, či dokonce vydíratelná.

Na závěr je pak nutné se vrátit na začátek k oné výzvě k odstoupení pana premiéra z důvodu jeho trestního stíhání pro trestný čin dotačního podvodu dle § 212 odst. 6 s trestní sazbou 5-10 let, a pro trestný čin poškozování zájmů Evropské unie dle § 260 odst. 5 se stejnou trestní sazbou. Jedná se tedy o zvlášť závažný zločiny. Je pravdou, že žádný právní předpis nespojuje s takovým trestním stíháním premiéra jakékoliv důsledky, které by v konečném důsledku znamenaly jeho odchod z funkce, či dočasné přerušení výkonu funkce, nicméně ve světle výše uvedených příkladů také není možné tvrdit, že pokud někdo premiéra vyzývá, aby ze své funkce odešel dobrovolně, nectí princip presumpce neviny.

Dospívám k závěru, že takový požadavek na premiéra je velmi legitimní, jelikož zákonodárce dal v rámci jednoduchého práva mnohokrát najevo, že prostě existují situace, kdy i přes onu zásadu presumpci neviny, jsou neslučitelné s dalším pokračováním v konkrétní funkci. Domnívám se, že v případě člena vlády by měl být uplatněn velmi podobný princip, jako je uplatňován v případě trestně stíhaných soudců nebo státních úředníků, a klidně by mohl a měl být součástí Ústavy ČR. Tvůrci ústavy zřejmě spoléhali, že bude existovat určitý korektiv v podobě politické kultury, která by nedovolila situaci, aby v právním státě mohl funkci premiéra vykonávat trestně stíhaný člověk. Události posledních let však ukazují, že úvahy o implementaci nějakého takového pravidla do Ústavy ČR, jsou zcela na místě. Presumpce neviny totiž má určité hranice, a s těmito hranicemi počítá i náš český právní řád. Lze tedy uzavřít, že ten, kdo vyzývá pana premiéra k demisi vzhledem k jeho trestnímu stíhání, rozhodně není osobou, která by ignorovala základní lidské právo v podobě presumpce neviny, které samozřejmě svědčí i panu premiérovi. Presumpce neviny totiž nutně neznamená, že se všichni musí tvářit, jakoby se nic nestalo, dokud není osoba pravomocně uznána vinnou.

Mgr. Tomáš Krásný