Tím, jak se šíří koronavirus, tak se společností šíří obavy z ekonomických důsledků. S obavou, zejména podnikatelů, o svou budoucnost jistě souvisí i otázky, kdo všechny ty škody, které nám v době stavu nouze na majetku vzniknou, nahradí. I v době stavu nouze musí platit principy právního státu, přičemž součástí těchto principů je také objektivní odpovědnost státu za škody, které svým rozhodnutím vyvolá.
Mnozí z nás se již jistě setkali s odpovědností státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Náš právní řád však zná i zvláštní případ objektivní odpovědnosti státu za škodu. Tato odpovědnost za škodu je upravena v zákoně č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení (krizový zákon), konkrétně v § 36 odst. 1. Tohle ustanovení zní následovně: Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
V právní obci se v posledních dnech především řeší, kdo, kdy a o náhradu jaké škody může stát žádat. Proto jsem se rozhodl v tomto textu alespoň krátce formulovat svůj pohled na tento právní problém.
Ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky dává vládě právo vyhlásit nouzový stav. V rámci nouzového stavu pak platí zvláštní režim, kdy mohou být významně omezena (nikoliv zrušena) lidská práva a svobody a stanoveny povinnosti nad rámec toho, co ukládají jednotlivé zákony. Pominuli fakt, že vláda s největší pravděpodobností vyhlásila nouzový stav nesprávně, tak tedy v rámci vyhlášeného nouzového stavu mají právo vláda, jednotlivá ministerstva a jiné orgány krizového řízení vydávat různá opatření, která mohou významně zasahovat do našich zaručených práv a svobod. Tyto orgány tak mohou omezit naše právo na svobodný pohyb, pobyt, právo podnikat, sdružovat se, vlastnické právo apod. Konkrétně se tedy již stalo, že mnoho z nás nyní nemůže provozovat své obchody, jiné provozovny, sportoviště. Může se teoreticky také stát, že orgán krizového řízení nařídí zbourat náš dům, využít jakýkoliv náš majetek (např. motorové vozidlo, stavební techniku). Obecně by však mělo platit, že pokud nám vznikne škoda z důvodu takového opatření (zásahu do našich práv) nese stát objektivní odpovědnost za takto vzniklou škodu. Objektivní odpovědnost znamená, že stát škodu musí nahradit bez ohledu na to, jestli ji zavinil nebo ne.
Potud je věc právně poměrně jasná. Pokud však jde o případy, kdy za takovou škodu ponese stát odpovědnost, tak už věc tak jasná není. Domnívám se, že nemůže být pochyb o odpovědnosti státu právě v případech, kdy nařídí zbourat náš dům, či při využití našeho majetku dojde k jeho poškození. Spory však mohou vyvstat a jistě vyvstanou v případech, kdy např. podnikatel musel přerušit provoz ve svých provozovnách, nebo z důvodu nařízené karantény nemohl využít své zaměstnance a musel jim hradit náhradu mzdy z důvodů překážek na jeho straně. Dovedu si totiž představit, že stát bude namítat, že za tyto škody nenese odpovědnost, neboť smysl a účel § 36 krizového zákona byl jiný. Stát může totiž argumentovat, že smyslem bylo dle tohoto zákona odškodňovat přímé škody, které subjektům vzniknou z důvodu vydaných opatření, tedy když např. zbourají ten dům, musí být zaplacená vlastníkovi adekvátní náhrada apod. Z mého pohledu však bude tato argumentace lichá. Vycházím z obecné zásady, že v právním státě jsou lidská práva zajištěna a nemohou být zrušena, pouze toliko omezena avšak v mezích zákona. Ústavně chráněno je však i majetkové právo, a to dle Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku. Bylo by tedy v rozporu s tímto právem, pokud by stát nenesl odpovědnost např. i za ušlý zisk podnikatele z důvodu přerušení provozu či odstávky výroby.
Závěrem bych jen upozornil, že na uplatnění škody je v tuto chvíli dost času. Lhůta k uplatnění nároku na náhradu škody je stanovena na 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvíme, nejdéle do 5 let od vzniku škody. O škodě se dozvíme tehdy, víme-li její druh, rozsah a jsme schopni ji vyčíslit v penězích. Doporučuji tedy všem schovávat si účty od různých mimořádných nákladů, které vznikly v souvislosti s vydanými opatřeními. Pokud jde o ušlý zisk, který je jedním z druhů vzniklé škody, tak existuje mnoho metod jeho výpočtu. V případě přerušení či omezení provozu půjde o rozdíl, mezi tím, co bychom vydělali v daném období za normálního stavu a tím, co jsme vydělali v době vyhlášeného stavu nouze, pokud se nás tedy přímo dotknula vydaná opatření v rámci vyhlášeného stavu nouze. V takové situaci bude nutné, aby byl každý schopen relevantně doložit, jaké zisky měl ve srovnatelném období za stejný časový úsek v době, kdy nebyl dotčen vydanými opatřeními.
Dokážu si také představit, že někdo bude nárokovat i nemajetkovou újmu na zdraví způsobenou některým z opatření. Nelze totiž vyloučit, že někdo může být při provedení krizového opatření zraněn, či se u přímo dotčených osob, např. u dětí může rozvinout posttraumatická stresová porucha či jiné psychické potíže. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak česká justice bude krizový zákon v těchto případech interpretovat. Já osobně si myslím, že pokud dotyčný prokáže, že mu taková škoda skutečně vznikla v příčinné souvislosti s vydaným opatřením, že i za tuto škodu ponese stát odpovědnost.
Zbývá ještě doplnit, že odpovědnost za škodu dle krizového zákona nese stát, tedy Česká republika, nikoliv tedy konkrétní orgán krizového řízení, který opatření vydal.
Vzhledem k výše uvedenému je velmi pravděpodobné, že až tato mimořádná situace pomine, čeká nás právníky mnoho odborných diskuzí, jak s odpovědností státu za škodu dle krizového zákona naložit. Nyní se však přejme všichni především pevné zdraví.
Mgr. Tomáš Krásný